Organizace pro pomoc uprchlíkům



Organizace pro pomoc uprchlíkům (dále jen OPU) je nestátní nezisková organizace, která se zaměřuje na pomoc uprchlíkům, kteří jsou ve své domovské zemi pronásledování z politického, etnického, náboženského nebo rasového důvodu nebo kvůli příslušnosti k určité sociální skupině a na pomoc ostatním cizincům na území České republiky. OPU také poskytuje pomoc cizincům, kteří požívají v ČR práva azylu nebo dočasné ochrany, realizuje přednášky na středních školách a vzdělávací programy na českých vysokých školách.

 

OPU se od svého založení v roce 1991 se zaměřuje na právní, sociální a psychologickou pomoc uprchlíkům a ostatním cizincům na území ČR. Má hlavní sídlo v Praze, má také kanceláře v sedmi krajích ČR. Vedle těchto míst navštěvují zaměstnanci OPU také azylová zařízení a zařízení pro zajištění cizinců v ČR, kde pomáhají cizincům s řešením právních a jiných problémů či pro ně organizuje volnočasové aktivity.

 
 

Poskytování právní pomoci

 

Cílem OPU je pomáhat uprchlíkům a cizincům v nouzi. V případě uprchlíků se snaží dosáhnout trvalého řešení jejich problému. Tím je pro ně integrace v hostitelské zemi (získání azylu, doplňkové ochrany), přesídlení do třetí země nebo návrat do země původu. U cizinců řeší jejich problémy s integrací v ČR. Realizuje také rozvojový projekt v Gruzii.

 
 
Kontrola kvality
 

Kvalita práce v rozsahu sociální práce se kontroluje na základě zákona o sociálních službách.[1] OPU má propracovaný systém vnitřního hodnocení kvality služeb svých pracovníků. V rámci jednotlivých projektů bývá nikoli však pravidelně realizováno externí hodnocení třetí osobou. Standardy sociálních služeb jsou velmi přísně nastavené a rok pracovníci OPU pracovali na tom, aby jich dosáhli. Zaveden byl i stížnostní mechanismus pro klienty OPU. K vnější kontrole dochází od poskytovatelů grantů. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky je jedním z  partnerů, kterému OPU posílá kopie podaných vybraných žalob. Obdobný mechanismus jako v případě sociálních služeb je v OPU zaveden také pro právní poradce. Nicméně zákon o bezplatné právní pomoci by mohl být vhodným nástrojem obecného zlepšení kvality právní pomoci v ČR.

 
 
Financování
 

OPU je financováno pomocí finančních prostředků zejména ze strukturálních fondů EU, což tvoří přibližně 70% jejího rozpočtu. Zbytek pochází z Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva vnitra případně jiných orgánů státní správy a samosprávy. Přispěvovatelem je také Magistrát hlavního města Prahy a na právní poradenství žadatelů o azyl poskytuje příspěvek Ministerstvo vnitra.

 
 

O tématu bezplatné právní pomoci jsme hovořili s JUDr. Martinem Rozumkem:

 

Jaký máte názor na dnešní model bezplatné právní pomoci, jaký má dopad pro Vaši oblasti působení?

Dnešní model je podle mého názoru nevyhovující a pro naši práci se nedá použít. Poskytujeme právní poradenství polovinu naší patnáctileté existence. Musíme však shánět granty, často jednoroční, a to také od Ministerstva vnitra ČR, proti kterému potom zastupujeme naše klienty. Bezplatné právní poradenství je tedy financováno částečně také protistranou, což je zásadně špatně. Ve výsledku jsme ve značné nemilosti ministerstva vnitra ve srovnání se státu „přizpůsobivějšími“ organizacemi a máme proto problémy v zajištění kontinuity právního poradenství a udržení kvalitních právníků. Připomínám, že většina naší právní pomoci se realizuje v cizím jazyce a pro nemajetné osoby, nicméně ve velmi důležité oblasti základních lidských práv. Teoreticky jako specializovaná organizace pomáhající uprchlíkům můžeme být správním soudem ustanoveni jako zástupci a pak by soudem byly naše náklady proplaceny. Máme však pouze jedno rozhodnutí krajského soudu, kterým nám byly náklady přiznány. Nárok na bezplatnou právní pomoc plyne uprchlíkům za určitých podmínek také podle tzv. kvalifikační směrnice práva ES a my jsme se již obrátili na azylový odbor MV s dotazem, jakým způsobem tento nárok bude reflektován tomu odpovídající povinností českých státních orgánů.

 

Jak byste si představoval z pohledu vaší organizace, která je zaměřena na cizinecké právo, úpravu poskytování bezplatné právní pomoci?

Naše minimální ambice v současné situaci je, aby granty pro financování právní pomoci poskytovalo také jiné ministerstvo než to, které rozhoduje o udělení azylu, či má v gesci zbavení osobní svobody cizinců. V rukách jednoho státního úředníka se totiž koncentruje přílišná moc, a to jak v rozhodování v azylových věcech, tak v otázkách financování. Pokud zůstane grantový systém, tak by měl být spravován např. Ministerstvem spravedlnosti. Úplně nejlepší by byl zákon o bezplatné právní pomoci, který by podle vzoru např.  anglické Legal Services Commission vytvořil nezávislou instituci s vlastním rozpočtem, uzavírající smlouvy – ať už s advokátem, s nevládní organizací, nebo s jiným právním poradcem, jehož zapojení v naší uprchlické oblasti předpokládají některé směrnice práva ES.

 

Jaký je váš názor na současný stav poskytování právní pomoci obecně, nikoli jen pro oblast vašeho působení, tedy azylové řízení a cizineckou problematiku?

Podle mě je nevyhovující. Není zajištěno, že konkrétní osoba bude mít možnost využít svého práva domáhat se, aby nestranný soud posoudil, nebo ochránil jeho právo. Řada důchodců, či matek s dětmi se svého práva nedomůže, protože vždy mají nějaký, byť minimální, příjem. Paní s důchodem ve výši 7000 Kč může podat žádost o ustanovení advokáta, a soud ji odmítne, protože řekne, že si ho může dovolit zaplatit sama. V Praze jsou ceny advokátů poměrně vysoké, na vesnicích a malých městech samozřejmě nižší. Myslím si, že mnoho takto znevýhodněných osob by se svého práva nedomohlo. Neznám žádného důchodce, který by se obrátil na advokátní kancelář. Na druhou stranu si myslím, že Česká advokátní komora většinou v podobných případech někoho přidělí, ale zájem přidělených advokátů o věc a úroveň poskytnutých služeb, alespoň tedy v pomoci cizincům a uprchlíkům, je velmi nízká.

 
  

Středisko po vzoru anglické komise by podle vás takto mělo fungovat obecně?

Ano, ale všechno naráží na peníze. A obávám se, že i kdyby se potřebné peníze našly, tak by Česká advokátní komora toto řešení nepřijala s radostí, protože by zřejmě nechtěla do systému vpustit neadvokáty. Realita je však taková, že dlouhodobá specializace právníků neziskových organizací např. na ochranu práv uprchlíků, cizinců, obětí násilí, dětí, obchodovaných žen, bezdomovců, atp. z nich činí mnohem erudovanější odborníky, než kterými jsou, resp. v současné době nejsou, v těchto nelukrativních oborech advokáti. Nedomnívám se, že možný budoucí zákon o bezplatné právní pomoci přiměje mnoho advokátů věnovat se nemajetným klientům s mnoha jinými často neprávními problémy. V případě uprchlíků se navíc přidává nutnost ovládat nejen právo české, ale také právo mezinárodní, evropské a několik světových jazyků. 

 

Jak si představujete úpravu kontroly právní pomoci, jak v oblasti azylové, tak obecně?

Já si myslím, že by to měla upravovat právě ona Komise. Myslím, že rok, dva po zavedení nového mechanismu by se mělo poskytování pomoci nechat běžet a Komise by měla mít právo kontrolovat, měl by být vytvořen stížnostní mechanismus  k poskytované právní pomoci. A po prvním roce by se dalo říct, kdo a jak poskytoval právní pomoc, v jaké kvalitě. A s nekvalitním právníkem Komise smlouvu neprodlouží. Pokud je někdo dobrý, určitě se prosadí.

 

Jakou máte představu o možném budoucím financování právní pomoci?

Zejména právní pomoc, která by byla poskytována mimo řízení, tj. ta, která nyní není pokryta prostřednictvím mechanismu právní pomoci poskytované v řízení před soudy. Právní pomoc, kterou mimo řízení poskytuje naše organizace, je také z grantů. To ale není dobrý způsob financování. Lepší než grant by bylo něco na způsob advokátního tarifu. Nejvíce vyhovující by patrně bylo účtování úkonů, a to pak předkládat oné Komisi. Bylo by možné se také pro každý rok dohodnout na určitém rámci, podobně jako tomu je ve Velké Britanii. Tam je to také omezeno časově, poskytovatel má na klienta 90 minut, i když s ním má práce po čtyři dny, tak mu je proplaceno pouze 90 minut. Toto ustanovení je ostatně také jako alternativa uvedeno v kvalifikační směrnici, jejíž transpoziční lhůta již uplynula.

 

Když je právní pomoc bezplatná, tak hrozí, že bude zneužita, nadužívána. Stanovil byste nějaká finanční či právní kriteria těmto žadatelům, adresátům právní pomoci?

Samozřejmě, tzv. means test – zjištění majetnosti klienta a test nadějnosti případu je úplně základní podmínkou pro poskytnutí bezplatné právní pomoci. Současný formulář soudu o osobních a majetkových poměrech není dobrý, protože může být nepravdivě vyplněn. Zajímal by mě v této souvislosti katastr nemovitostí, registr motorových vozidel nebo obchodní rejstřík, jestli náhodou potencionální klient není majitelem několika nemovitostí, automobilů nebo firem. Nechal bych v tom i trochu lidského uvážení. My třeba finanční situaci žadatele často dobře odhadneme na základě jeho vzezření např. podle jeho rukou nebo šatů. Chodí k nám lidé se sedřenýma rukama, kteří byli např. při jejich prvním zdravotním problému ze stavby vyhozeni. Bylo by možné rovněž uvažovat nad právní úpravou v tom smyslu, že v případě úspěchu, tzn. vysouzení nákladů soudního řízení, by tyto peníze byly vráceny zpět do systému.

 
Děkuji za rozhovor.


[1] srov. Zákon č. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, §1.