Mezinárodní a komunitární standardy právní pomoci

 

Rámcová úprava a standardy právní pomoci na mezinárodní úrovni se objevují v souvislosti se vznikem OSN a s rozvojem lidských práv v mezinárodním právu. Dochází k uvědomění členů mezinárodní komunity, že právní pomoc je důležitým aspektem demokratického právního státu a společnosti, je od něj neoddělitelná a částečně ho charakterizuje. Nelze ji tedy chápat jako charitu, ale jako závazek mezinárodního společenství jako celku.[1] Mezinárodní úprava základních norem právní pomoci spočívá v mezinárodních smlouvách, které jsou pro jejich smluvní státy závazné. Vedle toho existuje řada dalších právních instrumentů, které jsou vodítky v oblasti poskytování právní pomoci. Jsou jimi mnohé deklarace, doporučení, směrnice, pravidla, které však nejsou na státech právně vynutitelné, pohybují se v oblasti soft law, a mají význam pro rozvoj praxe a norem v této oblasti. V poslední řadě ovlivňují tuto oblast svojí činností mezinárodní orgány,[2] které v jednotlivých případech konkretizují obsah závazných mezinárodních norem. Účelem tohoto článku je seznámit čtenáře s normami mezinárodního práva veřejného a komunitárního práva,[3] kterými je Česká republika vázána a které se projevují v jejím právním řádu.

 
 
 
Evropa
 

Na počátku 50. let byla uzavřena Evropská úmluva o lidských právech[4] (dále jen Úmluva) vytvářející základní právní rámec, který jsou smluvní státy povinny podrobněji naplňovat ve svých právních řádech. Její význam je o to větší, že byly vytvořeny orgány,[5] které zajišťují vynucování závazků z této úmluvy a svou rozhodovací činností konkretizují pojmy v Úmluvě. Jsou také vodítkem pro rozhodování vnitrostátních soudů smluvních stran Úmluvy. Článek 6 Úmluvy stanoví:

1.         Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřeně lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obviněni proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou byt vyloučeny buď po dobu celého, nebo časti procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžaduji zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníku anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla byt na újmu zájmům spravedlnosti.

3.         Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;

Článek 6 Úmluvy v odstavci 1 stanoví právo na spravedlivý proces, vedle nestrannosti soudu, veřejnosti a ústnosti řízení, jeho přiměřeného trvání a dalších prvků garantuje za určitých okolností právo na právní pomoc. Odstavec 3 je jednou z konkretizací odstavce jedna a stanovuje minimální práva obviněného v trestním řízení, z nichž je důležité písmeno c), které stanoví právo obviněného se obhajovat buď osobně, nebo za pomoci obhájce, kterého si zvolí, a to za sníženou odměnu nebo zcela bezplatně. Tento článek se vztahuje na veškeré soudní řízení a to jak na řízení občanskoprávní, tak trestněprávní.

 

Pro poskytování podobné právní pomoci v jiných řízeních než trestním se vychází z odstavce 1.

 
 

Efektivnost poskytované právní pomoci

 

Právo na právní pomoc se chápe ve smyslu efektivní nikoliv teoretické právní pomoci a to podle obou odstavců článku 6.[6] Pouze formální ustanovení obhájce či právního zástupce (viz níže) není realizací samotného práva, protože Úmluva zaručuje faktický výkon práva – nikoli výkon formální, imaginární. Stát tedy má konat tak, aby zajistil tento efektivní výkon práva žadatelem, má poskytnout ustanoveným obhájcům a právním zástupcům čas a prostředky k přípravě obhajoby.[7]

 
 
 

Právní pomoc v občanskoprávních věcech

 

Soud v rozsudku Airey v. Ireland odvodil z práva na spravedlivý proces také právo na bezplatnou právní pomoc v určitých občanskoprávních kauzách. Rozsudek stanoví, že ustanovení článku 6. odst. 1 ukládá státům povinnost poskytovat bezplatnou právní pomoc v civilních věcech, pokud tato pomoc se prokáže jako nezbytná k efektivnímu výkonu práva na spravedlivý proces. Soud s ohledem na tyto skutečnosti v jednotlivých případech zohledňuje 3 faktory: 1) význam věci projednávané soudem pro žadatele[8] 2) složitost případu a podmínku povinného právního zastoupení u soudu[9],[10] 3) schopnost žadatele o právní pomoc efektivně vykonávat své právo na přístup ke spravedlnosti.

 

Soud i bývalá Komise se v minulosti mnohokrát vyjádřily,[11] že právo na právní pomoc nemají takové nároky, které jsou neodůvodněné, svévolně omezující výkon práv druhých, nároky nemající naději na úspěch,[12] nebo nároky nepatrné, zanedbatelné výše.[13] Zároveň právo na právní pomoc může být poskytováno pouze u práv stanovených domácím právem.[14] Z tohoto bylo vyloučeno řízení týkající se pomluvy v případě Munro v. UK, kdy soud určil, že nároky týkající se pomluvy mohou být zneužitelné a výsledek již tak riskantního řízení je vždy nepředvídatelný. Toto rozhodnutí se také odráží v systému bezplatné právní pomoci v Anglii, ze kterého je pomluva vyňata.[15]

 
 

Právní pomoc v trestněprávních věcech

 

Toto právo je explicitně zakotveno ve článku 6 odst. 3. Klíčové je určení, zda se v daném případě jedná o trestný čin. Takové určení může provést samo vnitrostátní právo. Avšak i pokud čin není podle vnitrostátního práva posuzován jako trestný čin, přesto jím podle Úmluvy může být. Soud v takovém případě posuzuje charakter činu a závažnost možné sankce za jeho spáchání.[16] Žadatel má možnost se buď hájit sám, nebo si vybrat svobodně svého obhájce (za podmínky, že si ho zaplatí). V případě, že nemá dostatečné finanční prostředky na zaplacení obhájce a za podmínky, že to zájmy spravedlnosti vyžadují (je tedy splněno toto kriterium), má právo na to, aby mu byl obhájce přidělen. Nemá však již právo si ho svobodně určit. Nicméně právo orgánu státu na výběr obhájce, který má být ustanoven, není neomezené.[17] Ustanovující státní orgán má zohledňovat přání žadatele, pokud neexistují závažné důvody proč žadateli nevyhovět. Takto se soud vyjádřil v rozsudku Croissant v. Germany.[18]

 

Soud v případě, že neexistuje pozitivně upravený majetkový test, musí určit finanční kriterium. Tím je měřítko, podle kterého soud rozhodne, zda má žadatel z finančního a majetkového hlediska nárok na bezplatné ustanovení obhájce a jiné úlevy. Při jeho určování zohledňuje následující prvky: 1) závažnost zločinu 2) komplikovanost případu 3) schopnost žalovaného získat vlastní právní zastoupení. Tato tři kritéria se posuzují i s ohledem na kriterium 4) „pokud to zájmy spravedlnosti vyžadují“.[19]

 

Závažnost zločinu je stanovena rozsahem možných trestů připadajících v úvahu v případě prokázání viny. Pokud je ve hře odnětí svobody, zachování spravedlnosti si vynucuje právní zastoupení. Takto Soud rozhodl v případě Ezeh and Connors v. UK. Právní zastoupení se také poskytuje ohroženým skupinám, například nezletilým, duševně chorým, žadatelům o azyl, uprchlíkům či cizincům.[20] Soud se vyjádřil, že je-li spravedlností vyžadováno právní zastoupení, je nutné, aby bylo poskytováno ve všech stupních trestního řízení, a to od předběžného vyšetřování až po konečné soudní rozhodnutí.[21]

 

Schopností žalovaného získat vlastní právní zastoupení se míní jeho majetková a finanční situace umožňující mu si uhradit vlastního právního zástupce. Aby žadatel prokázal, že vyhovuje podmínkám pro ustanovení obhájce, který mu poskytne právní pomoc bezplatně, stačí, že prokáže existující náznaky, že je chudý a neexistují zjevné náznaky, že by tomu bylo naopak.[22] Takovým náznakem bylo v například případu Pakelli v. Germany 3leté vězení žadatele. Na žadateli leží břemeno důkazů při dokazování, že nemá dostatečné finanční prostředky.[23]

 

Jak lze vidět, judikatura konkretizuje ustanovení článku 6 Úmluvy, dochází tím k vývoji práva na právní pomoc v regionu Evropy a zvyšuje se mezinárodní standard právní pomoci.

 

Dalším evropským mezinárodněprávním nástrojem je Evropská úmluva o předávání žádostí o právní pomoc (dále jen Úmluva o předávání). Je výsledkem jednání[24] na půdě Rady Evropy a má zjednodušit postup[25] při zacházení se žádostmi o právní pomoc osob, které žádají o právní pomoc v řízení na území jiné smluvní strany této úmluvy (v jiném státě než ve státě jejich pobytu). Ten už je stanoven v Úmluvě o civilním řízení, o níž je pojednáno níže. Úmluva o předávání se vztahuje na právní pomoc ve věcech občanských, obchodních a správních.

 
 
 
Univerzální smlouvy
 

Na půdě OSN byl v roce 1966 uzavřen Mezinárodní pakt o občanských a politických právech.[26]Patří mezi univerzální smlouvy, které se neomezují na některý ze světových regionů. Článek 14 odst. 3, písm. d, Paktu zní:

 

3)Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tyto minimální záruky:

 

d) má být souzen za své přítomnosti a obhajovat se osobně nebo prostřednictvím obhájce, kterého si sám zvolí; má být poučen o svých právech a má mu být poskytnuta právní pomoc v každém případě, kdy toho zájmy spravedlnosti vyžadují, a aniž by v takovém případě sám platil náklady, jestliže nemá dostatečné prostředky k úhradě;

 

Není zde zmíněna právní pomoc v soukromoprávních sporech, ale pouze v trestním řízení. Povinnost států je zde také omezena neurčitým pojmem „pokud si to žádá zachování spravedlnosti“ a poskytnutí právního zástupce bezplatně je omezeno na případy, kdy si ho obžalovaný nemůže dovolit z finančních důvodů. Zároveň je ve druhém případě zdůrazněno, že právní zástupce by měl být spíše přidělen, než aby si ho obviněný zvolil. Obsah tohoto článku rozšiřují poznámky a rozhodovací činnost Výboru pro lidská práva (dále jen Výbor).

 

Výbor tak judikoval v případě Trevor Bennett v. Jamaica, že obžalovaný nemá právo na právního zástupce podle svého výběru, pokud mu má být ustanoven bezplatně. V případě George Winston Reid v. Jamaicauvedl, že soudce nebo státní zástupce si má být vědom faktu, že musí poskytnout obžalovanému a jeho právnímu zástupci dostatek času na přípravu obhajoby. V opačném případě jde o porušení článku 14 odst. 3.[27]

 
 

Druhou podobnou smlouvou, je Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech[28]. Ten ustanovení o právní pomoci neobsahuje, nicméně pro dohled nad dodržováním závazků z tohoto paktu byl ustanoven Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva. Toto kontrolní těleso se právem na právní pomoc zabývalo ve své obecné poznámce č. 7 z roku 1997,[29] kde zmínilo poskytování právní pomoci osobám v souvislosti s řízením týkajícím se nucených exekucí na vyklizení domu či bytu. Výbor stanovil procesní ochranu ve vztahu k vystěhování osob: a) příležitost zasažených osob ke konzultaci b) náležité a přiměřené upozornění všech zasažených osob před datem vystěhování c) poskytnutí v přiměřené době předem informací o navrhovaných vyklizení a tam, kde to je účelné, i o účelu, ke kterému má být nemovitost užita d) v případech, ve kterých jsou dotčené skupiny osob, mají vyklizení být přítomni zástupci vlády e) veškeré osoby, které provádějí vyklizení, musí prokázat svoji totožnost f) vyklizení se nemá provádět za špatného počasí a v noci, to neplatí, pokud by zasažená osoba souhlasila g) má být zajištěna existence opravných prostředků proti vyklizení h) má být zajištěna právní pomoci lidem, kteří požadují odškodnění za vyklizení u soudu.

 
 

Další univerzální smlouva z řady smluv OSN je Úmluva o právech dítěte[30]v platnosti od roku 1990, která ve článku 37 písm. d) přiznává dítěti právo na přístup k právní nebo jiné pomoci. Ve článku 40 odst. 2 stanoví právo na právní pomoc dítěte v trestním řízení, za podmínky vhodnosti, prostřednictvím svých rodičů či opatrovníků. Dítě má právo na právní nebo i jinou pomoc (např. psychickou, finanční) při přípravě a přednesu své obhajoby.

 
 

Výsledkem Haagské konference o mezinárodním právu soukromém je Úmluva o civilním řízení[31](dále Civilní úmluva). Civilní úmluva obsahuje ustanovení přímo nazvané „bezplatná právní pomoc“ ve článcích 20 až 24. Vztahuje se na všechna civilní a obchodní řízení s mezinárodním prvkem. Ve článku 20 je stanoveno, že občané smluvních států mají právo na bezplatnou právní pomoc za stejných podmínek jako občané státu, kde o právní pomoc žádají a to ve shodě se zákonodárstvím daného státu. Následující odstavec[32] stanovuje použití výše uvedeného práva občanů smluvních států i na právní pomoc ve správních věcech, za podmínky, že je tato právní pomoc zakotvena v právním řádu státu, kde se o pomoc žádá. Článek 21 blíže upravuje podmínku poskytnutí právní pomoci a to osvědčení o chudobě, jeho přijetí a doručení na adresu obvyklého pobytu žadatele. Úpravu o vyžádání[33] si informací o majetkových poměrech ze země původu a rozhodování o vysvědčení o chudobě upravuje článek 22. Článek 23 blíže popisuje řešení situace, kdy žadatel o právní pomoc se nachází v jiné zemi, než v zemi, kde o tuto pomoc právní požádal.

 
 
 
Mezinárodní standardy v dalších dokumentech
 

Důležitými mezinárodněprávními instrumenty, které se týkají práva na právní pomoc, jsou níže uvedené rezoluce Valného shromáždění (dále jen VS) a dalších orgánů OSN.

 
 

Mezi ně patří Základní principy úlohy obhájců,[34] které stanovují závazek vlád vytvořit systém, který zajisti efektivní a rovný přístup všech jedinců ve své jurisdikci k právní pomoci. Také stanovuje, že vlády poskytnou dostatečné financování právních služeb pro chudé a jinak znevýhodněné osoby, a že profesní organizace advokátů mají spolupracovat při poskytování takových právních služeb. Dále obsahuje i ustanovení odstavců 5,6 a 7 o právní pomoci v případě trestního řízení, tj. právo zatčených, zadržených a vězněných na obhájce.

 
 

Standardní minimální pravidla OSN pro výkon soudnictví nad mládeží[35] byly přijaty v resoluci VS. V odstavci 15.1 je stanoveno v průběhu celého řízení právo mladistvého na zastupování právním zástupce, nebo pokud zákony daného státu upravují, i právo žádat o bezplatnou právní pomoc.[36]

 
 

Rezoluce Pravidla OSN pro ochranu mladistvých zbavených svobody přijata VS v roce 1990, přiznává v odstavci 18 písm. a, právo na obhájce a na podání žádosti o bezplatnou právní pomoc, pokud je k dispozici, zároveň právo mladistvého na jednání se svým obhájcem v soukromí a ve vší důvěrnosti. Zároveň v odstavci 24 stanovuje právo mladistvého na předání kopie řádu platného v detenčním zařízení současně s předáním kontaktů na veřejné i soukromé kanceláře nebo organizace poskytujících právní pomoc.

 
 

Souhrn principů ochrany všech zadržených nebo uvězněných osob[37] je další rezolucí VS, jejíž pravidlo 17 přiznává zadrženým osobám právo být zastupován obhájcem. Zadržený má také právo být informován o svých právech, což je také určitý druh právní pomoci. Pokud si nezvolil svého právního zástupce, má právo na jeho přidělení a to ve všech případech, pokud si to žádá zachování spravedlnosti a bezplatně v případě, že dotyčná osoba nemá dostatek finančních prostředků.

 
 

S rozvojem lidských práv v mezinárodním právu po druhé světové válce se zakotvení práva na právní pomoc stalo podstatnou součástí právních dokumentů o lidských právech. Toto pozitivní zakotvení je důležitým aspektem rozvoje ideje právního státu. Ke konkretizaci jednotlivých ustanovení zmíněných právních instrumentů přispívá činnost mezinárodních soudních a kvazisoudních orgánů. Přestože se jednotlivé země liší ve způsobu, kterým jednotlivá ustanovení provádějí v praxi, je zřejmé, že existují mezinárodní závazky zajišťující efektivní přístup ke spravedlnosti.

 
 
 
Komunitární úprava bezplatné právní pomoci
 

Odhlédneme-li v rámci evropského regionu od obvyklých norem mezinárodního práva veřejného, zůstane nám evropské komunitární právo, které platí na území členských zemí Evropské unie a členských zemí EHP. Komunitární právo bylo totiž původně právo ekonomického společenství, až v pozdních etapách se stává právem sociálně politickým.

 

V právu společenství existují právní dokumenty, které se liší závazností a pohybují se od tzv. „soft law“ až po právní normy závazné vůči členským státům ES. První „vlaštovkou“ bylo prohlášení Evropské Rady z Tampere,[38] kde vyjádřila vůli ke vzniku úpravy zajišťující minimální úroveň právní pomoci v přeshraničních sporech. Tento požadavek byl specifikován v Zelené knize[39] Evropské Komise, která v ní uznává problém s poskytováním právní pomoci v přeshraničních sporech a nastiňuje jeho řešení. Na jejím základě byla dne 27. 1. 2003 vydána směrnice o právní pomoci v přeshraničních sporech.[40] Tato směrnice stanovuje minimální pravidla pro poskytování právní pomoci v těchto sporech. Směrnice se vztahuje na „přeshraniční“[41] občanské a obchodní věci bez ohledu na povahu soudu.

 

Přeshraničním sporem se myslí spor, ve kterém fyzická osoba žijící ve státu Evropské Unie, kromě Dánska vede spor nebo má být vykonáno rozhodnutí na území jiného členského státu Evropské Unie, kromě Dánska.[42]

 

Za řízení o přeshraničním sporu se považuje i řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích, řízení o uznání vykonatelnosti, řízení o prohlášení vykonatelnosti, řízení vykonávací a exekuční.[43] V České republice je směrnice transponována do zákona č. 629/2004 Sb., o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie.

 
 

Žádost o právní pomoc[44]

 

Žadatel, kterým může být pouze fyzická osoba, si o právní pomoc musí požádat na základě žádosti. Tato žádost je podávána u státního orgánu (jde o předávající orgán) v místě žadatelova bydliště. Ten předá žádost příslušnému orgánu ve členském státě, kde je vedeno řízení o přeshraničním sporu. Žádost může také žadatel předat[45] přímo orgánu členského státu, ve kterém probíhá řízení, nebo v němž má být vykonáno rozhodnutí. K žádosti musí být přiloženy dokumenty potvrzující údaje ve formuláři. Předávací orgán může žádost odmítnout z důvodu zjevné neoprávněnosti nebo že žádost nespadá do působnosti směrnice.

 

V případě, že žadatelem o právní pomoc bude osoba[46] s bydlištěm na území České republiky, podává žádost předávajícímu orgánu, kterým je mezinárodní odbor Ministerstva spravedlnosti ČR. Ministerstvo poskytuje žadateli potřebnou součinnost, aby žádost a doklady k ní přiložené splňovaly veškeré náležitosti stanovené právem Členského státu, kam se žádost s příslušnými listinami bude zasílat. Ministerstvo zašle řádně vyplněnou žádost do 15 dnů ode dne doručení nebo odstranění vad.

 

Pokud má rozhodovat o žádosti přijímající orgán České republiky, v daném případě rozhoduje[47] soud, který rozhoduje přeshraniční spor. [48]

 
 

Podmínky pro přiznání právní pomoci v přeshraničních sporech

 

Členské státy[49] si mohou podle směrnice určit, jakou výši finančních prostředků může žadatel mít, aby v žádosti o právní pomoc byl úspěšný (stát od státu se tedy bude lišit). Mohou také určit hranici, nad kterou žadateli bude poskytnuta pouze částečná právní pomoc. Orgán státu, který rozhoduje o přiznání právní pomoci, zjišťuje, zda žadatel vyhovuje finančním kritériím, zda jeho žádost má vyhlídky na úspěch a zda není svévolná. Orgán může tuto pomoc odejmout, vyjde-li najevo, že žadatel uvedl do žádosti nepravdivé údaje či že byl finančně způsobilý si pomoc obstarat sám.

 

V ČR bude soud zkoumat, zda se žadatel zdržuje na území jiného státu, než je Česká republika, zda podal žádost na správném formuláři (formální požadavek), zda u žadatele existují důvodné sociální a finanční poměry, zda není žádost zřejmě bezdůvodná, svévolná a bez naděje na úspěch.

 
 

Rozsah právní pomoci

 

Každá osoba, na kterou se vztahuje tato směrnice („příjemce“) má právo na a) poradenství na zahájení mimosoudního vyrovnání, b) právní pomoc a zastupování před soudem a c) osvobození od nákladů řízení, které nese příjemce, nebo částečnou náhrada těchto nákladů příjemce.[50] Pokud příjemce pomoci prohraje spor, zahrne právní pomoc i náklady protistrany, které by příjemce jinak musel nést.[51] Příjemce tedy v případě neúspěchu nenese žádné finanční náklady. Právní pomoc má být poskytnuta i při zprostředkování, pokud to nařídí soud, nebo vyžadují li to právní předpisy.

 

Český soud rozhodující o přeshraničním sporu může v rámci právní pomoci ustanovit zástupce v řízení, ustanovit tlumočníka, osvobodit od soudních poplatků a dalších nákladů spojených s výkonem procesních práv a povinností (např. pořizování důkazů), pořídit překlad písemností a uhradit nezbytné cestovní náklady.[52]

 
 

Financování právní pomoci

 

Právní pomoc příjemci financuje členský stát,[53] ve kterém se koná přeshraniční řízení, ať už nalézací nebo vykonávací. Jsou zde výjimky,[54] a to, že stát, ve kterém má žadatel o právní pomoc bydliště, hradí náklady na pomoc místního advokáta nebo jiné osoby oprávněné vnitrostátním právem poskytovat právní poradenství, vzniklých ve státě bydliště žadatele v souladu se směrnicí, do obdržení žádosti o právní pomoc v členském státě, v němž se řízení koná. Dále hradí náklady na překlad žádosti a podkladů při podání žádosti orgánu v dotyčném státě, který bude o žádosti rozhodovat.

 
 

Dalšími právními předpisy komunitárního práva, které navazují na výše popsanou směrnici, jsou rozhodnutí 2004/844/ES Evropské Komise upravující formulář[55] pro žádosti na právní pomoc podle směrnice o právní pomoci v přeshraničních sporech a 2005/630/EC, která upravuje způsob předávání žádostí o právní pomoc. Posledně se právem na právní pomoc zabývá článek 47 Charty základních práv Evropské unie (Charta). V případě, že Evropská reformní smlouva vstoupí v platnost, bude Charta závazná pro všechny členské země EU. Dosud toto ustanovení, stejně jako celá Charta je povahy Soft lawa proto nevytváří závazný standard v rámci Evropské Unie.



[1] srov. European Conference of Ministers, Legal Aid and Advice: Resoluce 78(8) přijata Výborem ministrů Rady Evropy dne 2. března 1978.

[2] např. Výbor OSN pro lidská práva, Komise pro lidská práva (nyní již zrušená) či Výbor pro práva dítěte.

[3] Označením „komunitární“ se myslí soubor právních norem vydávaných orgány Evropského společenství.

[4] srov. Evropská úmluva o lidských právech, na http://www.hri.org/docs/ECHR50.html.

[5] původně Evropská komise pro lidská práva spolu s Evropským soudem pro lidská práva, po reformě systému existuje jen Evropský soud pro lidská práva (31. 10. 1999).

[6] srov. Artico vs. Itálie.

[7] srov. Goddi v. Italy, číslo stížnosti 8966/80, rozsudek 9. dubna 1984.

[8] srov. P, C and S v. UK, číslo stížnosti 56547/00, rozsudek ze 16. července 2002.

[9] u nás dovolání před nejvyšším soudem, řízení před ústavním soudem).

[10] srov. McVicar v. UK.
[11] například i v Airey v. Ireland.

[12] srov. Thaw v. UK, číslo stížnosti 27435/95, rozhodnutí Komise z 26. června 1996. dále Stewart-Brady v. United Kingdom, číslo stížnosti 27436/95. 28406/95, rozhodnutí Komise ze 2. července 1997.

[13] o možnostech úspěchu nároku se zmiňuje Soud v případu Steel and Morris v. UK, číslo stížnosti 68416/01, rozsudek z 15. února 2005.

[14] srov. Jones v. UK, číslo stížnosti 42639/04, rozhodnutí o přípustnosti ze 13. září 2005.

[15] srov. Systém právní pomoci v Anglii a Walesu.

[16] srov. Engel and others v Netherlands, žádost číslo 5100/71; 5107/71; 5102/71; 5354/72; 5370/72; rozsudek z 8 června 1976.

[17] to samé platí i pro řízení občanskoprávní.

[18] srov. číslo stížnosti 16311/88, rozsudek z 25 září 1992.

[19] srov. Quaranta v. Switzerland, žádost číslo 12744/87, rozsudek z 24. června 1991.

[20] srov. Biba v Greece, žádost číslo 33170/96, rozsudek z 26 září 2000 a dále např. Padalov v. Bulgaria, žádost číslo 54784/00, rozsudek z 10. srpna 2006.

[21] srov. Benham v. UK, reference 7/1995/513/597, Grand Chamber rozsudek z 10. června 1996.

[22] srov. Pakelli v. Germany, žádost číslo 8398/78, rozsudek z 25. dubna 1983.

[23] srov. Croissant v. Germany, žádost číslo 13611/88, rozsudek z 25. září 1992 a Caresana v. UK, žádost číslo 31541/96, rozhodnutí o přípustnosti z 19. srpna 2000 (nepřípustné).

[24] srov. rezoluce (76) 5 o právní pomoci v občanských, obchodních, správních záležitostech, přijata výborem ministrů Rady Evropy ze 18. února 1976.

[25] srov. důvodová zpráva k Úmluvě o předávání http://conventions.coe.int/Treaty/en/Reports/Html/092.htm#FN2.

[27] Podobně se vyjádřil v případě Michael and Brian Hill v. Spain, Leroy Simmonds v. Jamaica, Glenford Campbell v. Jamaica.

[29]srov. General Comment No. 7 – The right to adequate housing (art. 11 (1) of the Covenant): forced evictions

[30] srov. http://www.ohchr.org/english/law/crc.htm#art40, Úmluva o právech dítěte, přijata and zpřístupněna pro podpisy, ratifikaci a přistoupení rezolucí Valného shromáždění 44/25 20. listopadu 1989, vešla v platnost 2. září 1990, v souladu se článkem 49

[31] srov. Úmluva o civilním řízení z 1 března 1954 dále srov. http://www.hcch.net/index_en.php?act=conventions.text&cid=33.

[32] Civilní úmluva, čl. 20, odst. 2: Ve státech, kde existuje právní pomoc ve správních věcech, použijí se ustanovení shora uvedeného odstavce stejně na věci předložené soudům příslušným v těchto věcech.

[33] podrobnější úprava communication between authorities is also provided for in the European Convention on Information on Foreign Law, v Londýně dne 9. června 1968 a následně ratifikován velkým počtem členských států.

[34] přijaty na devátém kongresu OSN pro prevencí kriminality a trestní justicí, Havana, Kuba, 27. srpen až 7. září 1990, dále srov. http://www.ohchr.org/english/law/law0079ers.htm.

[35] srov. http://www.unhchr.ch/html/menu3/b/h_comp48.htm.

[36] 15.1 Throughout the proceedings the juvenile shall have the right to be represented by a legal adviser or to apply for free legal aid where there is provision for such aid in the country.

[37] srov. United Nations Standard Minimum Rules for the Treatment of Prisoners dále srov. http://www.unhchr.ch/html/menu3/b/h_comp34.htm.

[38] srov. TAMPERE EUROPEAN COUNCIL – PRESIDENCY CONCLUSIONS, bod 30.
[41] tento pojem je definován v Kapitole I, čl. 2 směrnice.
[42] srov. Směrnice Rady 2003/8/ES, odůvodnění, odstavec 34.

[43] Řízení exekuční se od vykonávacího liší tím, že výkon exekučního titulu provádějí soudní exekutoři, jde tedy jen o terminologický rozdíl.

[45] srov. jazykovou úpravu článek 14 směrnice.

[46] Státní občané ČR, kteří mají v ČR místo trvalého pobytu, dále cizinci, kteří pobývají na území ČR dobu delší než 90 dní a cizinci, kterým byl udělen trvalý pobyt.

[47] srov. 629/2004 Sb., o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie, §4 odst. 1, rozhoduje soud bez odkladu usnesením.

[48] srov. č. 629/2004 Sb., o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie, §2.

[49] Kromě Dánska, srov. pozn. 41.
[50] srov. Kapitola II, čl. 3 směrnice.

[51] kdyby měl bydliště nebo obvyklý pobyt v členském státě, v němž se koná řízení.

[52] srov. č. 629/2004 Sb., o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské unie, §3 odst. 1.